Trochu vzpomínání

 Odpoledne jsem si vyšla jen na malou procházku, zima už sice trochu povolila, ale vítr foukal pěkně studený. Šla jsem kolem Žižkovské věže, chtěla jsem vědět jestli se pod ní zase bruslí a kolik tam v sobotu odpoledne najdu zájemců. Takže ano, bruslí se, ale zájemců nic moc, možná i proto, že bylo teprve krátce po obědě. V létě se pod věží hraje divadlo, v zimě nahradí kulturu trocha sportu. 

No, a právě to bruslení mě vrátilo do mého dětství. Bruslení jsem milovala a vždycky jsem se pokoušela o nějaké malé "skoky" a většinou nepovedené piruety, a to jak v Praze na kluzišti nebo na chatě na zamrzlém rybníku. Bruslit jsem se učila s tátou, který mě vodil na kluziště každou neděli dopoledne a začínala jsem na tzv. šlajfkách, bruslích na kličku.

Když už byly moje výkony trochu lepší, dostala jsem brusle krasobruslařské, to jsem byla hodně nadšená a moje krasobruslení mohlo začít. Kluci po začátcích na šlajfkách pokračovali kanadami a my holky těmi býlími, krasobruslařskými. 

Podařilo se mi na internetu najít pár fotek z tehdejší doby. Protože žádné umělé kluziště ani haly neexistovaly, bruslilo se většinou na malých kluzištích nebo na zamrzlých rybnících. Byly to většinou dvorky mezi domy nebo nějaké hřiště, které večer polévaly ochotní tatínkové, v případě hřišť to byl správce. Na hřištích se platilo vstupné, ale zase jste si mohli koupit  třeba horký čaj nebo chleba s hořčicí, Jó, cena byla 0,90 hal. 

Hlas, na který se nedá zapomenout

Napsala jsem si Ježíškovi i trojalbum Věry Špinarové a on moje přáni splnil. Její písničky jsem měla ráda, neříkám, že úplně všechny, ale její hlas jsem obdivovala. Dokázala zazpívat koncerty naživo tak, jako byste poslouchali studiové nahrávky, a to ne každý zpěvák tak úplně zvládne. 

Posílám vám moji nejoblíbenější, kdy po těle mám husí kůži a slzy v očích.  Jednoho dne se vrátíš ...

Babička by se teda divila

 Skoč do supermarketu, kup tousťák a uděláme si nějaké sendviče. Jó a nezapomeň vzít mango. kiwi a chia semínka, dáme si smoothie. Odpoledne zajdeme do cinema city, už jsem dlouho neměla popcorn. Potom se můžeme zastavit ve Starbucksu třeba na kapučíno nebo latté.

Kdyby se babička a nejen ta moje, najednou objevila v této době, nestačila by se divit. Kam to má skočit, cože to má koupit, co bude jíst a kam to vlastně odpoledne půjde. Těžko by pochopila, že má vlastně zajít do jakéhosi konzumu, případně do sámošky, koupit chleba a ten si pak namazat máslem a přidat třeba šunku a sýr. 

Mimochodem, věděli jste, že první samoobsluha byla u nás otevřena 1. června 1955 v Praze na Žižkově?

Kam půjde odpoledne a co na ní vlastně čeká, to by pochopila už jen stěží.

Doba se mění, to je v pořádku a nic proti tomu, ale i já jsem z převzatých výrazů zmatená a někdy fakt nevím, která bije. 

A co by tak asi ta moje babička řekla na mobil, Facebook, internetové bankovnictví, WhatsApp, teambuildingy, Mc Donalds a hamburgery, KFC, home office a další a další věci, kde už se také pomalu začínám ztrácet. 

A v novém roce opět do knihovny

První návštěva knihovny v novém roce proběhla včera odpoledne. Končila mi výpůjční doba u jedné knihy a moje zásoby se začaly tenčit, bylo třeba doplnit. Nedočkavých čtenářů tam bylo víc, sama samotinká jsem nebyla. Přesto jsme prohodily s paní knihovnicí pár slov a popřály spokojený a klidný nový rok. Zjistila jsem, že do této knihovny budu letos chodit už 50 let, předtím jsem bydlela v jiné čtvrti a tam jsem chodila nejprve do dětské knihovny, později už do dospělácké. 

Probraly jsme i to, že obsahy knih si nepamatuji dlouho, nejsem encyklopedie, ale při čtení se do děje propadnu a hodně si to užívám. Teda pokud se mi kniha líbí a příběh mě osloví. Teprve v několika posledních letech jsem se naučila nezajímavou (pro mě) knihu odložit, což jsem dříve neuměla a četla jsem a četla až do úplného (mého) vyčerpání. S tím paní knihovnice souhlasila, proč se trápit s něčím, co nás nebaví nebo se nám nelíbí. 

Tady jsou moje nové úlovky 

Ještě nabízím dvě knihy z poslední loňské návštěvy. Každá z nich je tematicky naprosto jiná, ale obě se mi líbily. Můžu doporučit s klidným svědomím.

Jeden thriller, ten nesmí chybět, ty čtu hodně ráda. 

A pak jedno pohlazení po duši od Vám určitě známé autorky. Tentokrát navštívíme Paříž.

Nepijte tu vodu

Před koncem loňského roku jsem navštívila představení v Divadle na Vinohradech, Nepijte tu vodu. Komedii napsal Woody Allen v polovině 60. let v době, kdy byl svět rozdělen železnou oponou. 

Název je odvozen od rad turistům tehdejších cestovních kanceláří, jak se vyhnout problémům v rizikových destinacích, zejména těch východoevropských. 

Jde i o případ americké rodiny Hollanderových, která na doporučení švagra odjela trávit svoji dovolenou do blíže neurčené totalitní země na východě Evropy. Pořizováním fotek se v této východoevropské zemi vystavuje policejní represi. Jsou považováni za agenty a ještě před jejich zatčením se rodině podaří dostat na půdu amerického velvyslanectví. Problémem ale je, že ambasádu momentálně řídí velvyslanců syn Axel, který je opravdovým mistrem chaosu a krizových situací. 

Václav Vydra v roli amerického turisty, který neustále touží po svých oblíbených hamburgerech a na doporučení svého švagra, trávit dovolenou na východě, určitě nikdy nezapomene, je vážně skvělý. Určitě pobaví i jeho žena Marion v podání Andrey Černé.

Tentokrát jsme se s kamarádkou dobře bavily, divák se bavit chce a tohle představení mu to opravdu umožní. 

pár fotek ze čtené zkoušky