Kdy začíná dospělost

Kdy vlastně končí bezstarostné dětství a začíná dospělost? Odpověď na otázku, na kterou hledají odpověď i psychologové, není tak úplně jednoduchá.

V 18ti letech dosáhneme plnoletosti a jsme za své činy a rozhodnutí zodpovědní. Můžeme řídit auto, máme volební právo, v restauraci nám nalijí alkohol, můžeme vstoupit do manželství. ale jsme už skutečně dospělí? Mnozí se stejně pořád cítí jako děti, většinou žijí se svými rodiči, chodí do školy a stále nejsou finančně nezávislí. 

Řeknu vám svůj názor na to, kdy odhodíme dětské střevíčky a ocitneme se už napořád mezi dospěláky i když se tak mnohdy ještě necítíme,  

Od dětství se pohybujeme v kolektivu stejně starých dětí, od školky až po učňák, střední nebo vysokou školu. Všichni si tykáme, vždyť věkový rozdíl mezi námi není velký.  Po dokončení studia nastupujeme do prvního zaměstnání, kde poznáme lidi různého věku a tady už se automatické tykání mění na vykání. 

Přestože jsme si věkem někdy hodně blízko, alespoň z počátku si vykáme. 

Před mnoha lety jsme se s manželem nastěhovali do nového panelákového domu, kde většina nájemníků byla přibližně ve stejném věku. Všichni jsme si vykali, což by se při studiu na škole určitě nestalo. 

Takže v momentě, kdy svým vrstevníkům začnete vykat, vítejte ve světě dospělých. 

 

Než jsem tě poznala

Moje první kniha od této autorky a musím říct, že se mi opravdu moc líbila.  

Jojo Moyesová: Než jsem tě poznala 

Luisa je obyčejná dívka, která žije docela obyčejný život se svými rodiči, sestrou a jejím malým synem. Pracuje v místním bistru, má dlouholetého přítele, se svým životem je spokojená a nic by na něm neměnila. Malé bistro musí urychleně ukončit svůj provoz, a tak Luisa musí najít novou práci a život přece jenom změnit.

Will je velmi úspěšný mladý muž a jeho život nemá téměř žádné hranice. Je skvělý obchodník, má dostatek peněz na svůj adrenalinový život, který miluje. Po dopravní nehodě, která ho celoživotně upoutá na invalidní vozík ví, že jeho život se radikálně změní. Po nehodě se náladový a neustále depresivní Will setkává se svojí novou ošetřovatelkou. S veselou, upovídanou a trochu ztřeštěnou Louise. Jak dokáží, tak zcela odlišní lidé, žít většinu času vedle sebe? 

Přečtěte si knížku, určitě se vám bude líbit. Mám nahraný i stejnojmenný film, který si nechávám na později. Většinou se mi kniha líbí víc než film. Má větší možnosti pro vyjádření myšlenek a úvah jednotlivých postav. Tak uvidím až uvidím.

 

Pro zlepšení nálady

 Tohle video mne opravdu pobavilo, a proto se chci o dobrou náladu podělit 😀 

Tenkrát o prázdninách

Už zbývá jenom poslední týden a konec prázdnin je tady. Vzpomněla jsem si na svoje prázdniny, když jsem byla ještě malá holka. 

Trávila jsem je celé na chatě s mamkou, babičku a dědou a v sobotu za námi jezdil autobusem táta. Tenkrát se ještě pracovalo i v sobotu, takže odpoledne přijel a v neděli už zase odjížděl do Prahy. 

Všude kolem nás byla spousta chat, takže o děti tam nebyla nouze a my dětičky jsme se vůbec nenudily. Ani si nepamatuji, že by někdo z nás jezdil na pionýrské tábory. Proč také.

Chodily jsme se koupat do okolních rybníků, někdy s dohledem dospělých, později bez dohledu, což většina dospělých velmi ráda uvítala. 

Hrály jsme různé hry a lítaly po okolních zahradách, chodily na houby, jezdily na kole, pořádaly besídky. Připravovaly jsme program, po okolí vylepovaly plakáty a každého jsme zvaly na naše vystoupení. Byly jsme děti celkem aktivní. 

Hodně často se hrála také kanasta a nám holkám rozhodně nesměl chybět malý kufřík, plný všelijakých zbytků látek, abychom mohly šít na naše panenky. Nejvíc oblíbené byly tenkrát panenky gumové. Mnohé z vás si určitě vzpomenou na nádhernou vůni gumového miminka. Jak já tu vůni milovala!

Větší gumová panenka se prodávala pod názvem Zuzanka. Ta se prodávala ještě  i v době, kdy byla malá moje dcera. Každá jednu Zuzanku máme dodnes. 

a to je moje  Zuzanka 

 

A zase na rozhlednu

 Podruhé v krátké době jsem zase šla na rozhlednu. Tentokrát jsem měla doprovod, malého synovce Teodora, a tak jsem se nemohla nechat zahanbit a vyfuněla jsem to až nahoru. Rozhledna je vysoká 28 metrů. schodů je požehnaně, ale výhled za tu námahu stojí. 

Při zpáteční cestě jsme se zastavili u koní, Teodor zřejmě prvně ve svém krátkém životě viděl vidle, a tak si hned musel vyzkoušet, jak se s nimi pracuje. Docela mu to šlo, třeba ho práce s koňmi bude jednou živit. V ohradě je kromě krásných, mladých koní i jedno hříbě a několik koní starých a vysloužilých, kteří už mají svůj lepší život dávno za sebou. Je ale dobře, že se o ně někdo dokáže postarat i ve stáří a nemusí svůj život skončit na jatkách. 

Procházka byla moc fajn, jen ty houby u nás pořád ještě nerostou.