Apríl? Ale ne, to řechtá úřední šiml

Článek v plánu nebyl, ale ...

Původně jsem si myslela, že se jedná o apríl EÚ, ale ono se jedná o nové nařízení, které bude platit od 25. května. O ochraně osobních údajů, neboli GDPR. Samozřejmě, že mě zajímá, jak jsou chráněna moje osobní data a za jejich zneužití ať padají pokuty. Nikdo nemá právo manipulovat a zneužívat rodné číslo, OP, platební karty, emaily nebo fotky na sociálních sítích.

To je určitě v pořádku, ale s platností GDPR nastanou velké problémy např. pro ředitele škol. Informace jsem čerpala ze zdroje iDnes.cz a nestačila se divit.

Je vaše dítě alergické např. na lepek, má astma nebo v závodech doběhlo jako poslední nebo i první, ale o to vlastně nejde.

Tak taková informace by se neměla objevit na nástěnce ani na školním webu, jde o porušení práv osobních údajů. Ředitelé škol budou muset zajistit rodičovský souhlas k fotografování žáků, kde bude nutné vymezit, jak bude s fotografií nakládáno. Souhlas k fotografování musí dát i fotografovaný učitel.

Výjimkou mohou být školní akce, kde musí škola najít vhodný argument, proč děti fotí, např. ten, že účelem focení bylo monitorovat akci, nikoli fotit děti.

Na skříňkách dětí by neměla být fotka ani jméno, aby se na veřejnost nedostala informace k identifikaci dítěte. Jakékoliv výsledkové listiny žáků nemají obsahovat jméno, ale přidělené číslo, pod kterým si dítě výsledek dohledá.

Ale i nahrávání hodiny hudební výchovy je spojené s problémem, neboť ze záznamu hlasu je možná identifikace dítěte, což je opět považováno za osobní údaj.

Škola se může dostat do problémů i při banální otázce na povolání rodičů. Jedná se prý o nadbytečný údaj, tato informace není třeba k tomu, co ukládá školský zákon.

Absurdistán? Ale ne, to jenom úředníci EÚ vykazují činnost, za kterou jsou královsky placení, ale jejich "práce" bude mít nepříjemný dopad na širokou vrstvu obyvatel tohoto společenství. GDPR se netýká pouze školství, ale prakticky nás všech. Další papírování, byrokracie, práce navíc, proč?

Vždyť nařízení o ochraně osobních dat existuje a doposud plně fungovalo.

Ale ono to tak opravdu je

Mnozí z nás jsou v mládí přesvědčení, že stáří je někde hodně, hodně daleko, ale ... Podle lékařů se první znaky stárnutí objevují už kolem pětadvacítky, což se mi v mém věku zdá trochu úsměvné, ale je to tak.

Když jsme ve věku náctiletých, připadají nám staří už ti, jejichž věk je označován koncovkou cet. Ve věku cet se cítíme stále mladí a stáří podle nás přichází v momentě, kdy máme ve svém věku koncovku sát. Ale ani potom nejsme přece staří. Jde o úhel pohledu a jednu z mála spravedlností, protože roky přibývají všem stejně. Je samozřejmě rozdíl mezi těmi, kterým se zdravotní problémy vyhýbají a těmi, kterým v tomto směru až tak přáno není. Ale takový už život prostě je.

Nedávno jsem četla na tohle téma vtipnou úvahu. Autorka řešila problém s pamětí, ale ne s tím, že si nepamatuje, ale že si pamatuje moc.

Pro své pubertální děti byla fakt stará. Pamatovala první digitální hru se zajíčkem a pochytanými vajíčky, walkmana, první mobilní telefon, nahrávání písniček na kazety, domlouvání po pevné lince.

Ale to už vůbec nemluvím o těch, kteří pamatují první televize s jedním programem vysílaným jenom párkrát v týdnu, několik málo telefonních budek po městě, pracovní soboty nebo brusle na kličku, uhelné prázdniny a třeba inkoustové plnicí pero, bandasky na mléko, autobus s vlečňákem.

Tvrdě na matky doléhá kritika pubertálních dětiček, kteří jsou přesvědčeni, že ve vašem věku, byť je vám pouhých 43, už se přece nehodí nosit sukni nad kolena, výrazný makeup, barevné oblečení, boty na vysokém podpatku, chodit na hudební festivaly nebo se na veřejnosti hlasitě smát. Ale i to přejde, puberta odezní a potom se s našimi potomky zase dá komunikovat celkem normálně.

Je to takový životní běh , který si prožije každý z nás. Ale jedno vám teda řeknu, ten čas letí fakt hodně rychle.

Kontrola musí být

Sobotní předpověď počasí byla celkem lákavá, a my jsme se vylákat nechali. Dopoledne krásně svítilo sluníčko a protože kontrola být musí, vyrazili jsme na chatu. Jenom tak na otočku, na noc se nám tam přece jenom ještě zůstávat nechce. Dlouho nás ale sluníčko neprovázelo, po pár kilometrech se schovalo za mraky a studený vítr dával jasně na jevo, že zima ještě nekončí.

Ptačímu osazenstvu zahrady jsme ještě přivezli slunečnicová semínka a reakce byla okamžitá. Moje obavy, že už nebude zájem byly naprosto liché, zájem ještě je.

Zahrada se zatím jenom hodně pomalu začíná probouzet, raší hortenzie, azalky a rhododendrony, které letos pokvetou opravdu bohatě. Zatím mi ale velkou radost udělaly v trávě rozkvetlé krokusy.

A víte, jaký je rozdíl mezi krokusem a ocúnem? Já nevěděla, a tak poradil vševěd internet.
Tyto rostliny jsou si velmi podobné, oba druhy kvetou různými barvami, nejčastěji fialovou nebo žlutou a bílou. Krokus kvete na jaře, zatímco ocún na podzim. To je pro mne základní rozdíl, ale pro opravdového a důsledného zahrádkáře je ještě jeden rozdíl, a to je počet okvětních tyčinek. Krokus má pouze tři, ocún má počet dvojnásobný.

Přeji pěkný, zkrácený předsváteční pracovní týden a krásné Velikonoce.

Zajíčku, šlo by to?

Dopisy pro mne zůstávají už jenom krásnou vzpomínkou. Dopisy od kamarádek během prázdnin nebo ty celoroční od mých zahraničních kamarádek. Irina z Ruska, Monigue z Francie, Wilma z Holandska, Claudia z NDR nebo Marika ze Slovenska, ta vlastně byla tenkrát domácí.

Dopisy jsem psala ráda a ještě raději dostávala. Milovala jsem to čekání. První cesta ze školy byla vždycky k dopisní schránce, co kdyby. Ta radost, když tam skrze kulaté otvory prosvítala popsaná obálka. To už je ale dávná minulost.

Teď na mě ve schránce mohou tak maximálně čekat složenky, jak říkal pan Svěrák v Koljovi, krávy jedny nenažraný. A měl pravdu, nenažraný teda opravdu jsou.

Dopisy se běžně už moc nepíší. Změna nastává před vánočními svátky, kdy píší děti Ježíškovi a svěřují mu svá tajná přání, aby jako věděl. A on většinou ví a jejich přání plní.

Za chvíli budou Velikonoce a já mám také přání, veliké. Ale komu napsat?

Beránkovi? Ten bude míst spoustu starostí koho pokakat, pokud nebude nějaký ten nový hadřík nebo botička. Tomu psát nebudu. Teď mě napadlo, napíšu zajíčkovi. Napíšu za nás za všechny, kteří už netrpělivě čekáme na to dlouho vyhlížené a očekávané jaro, aby s tím něco udělal. Od úterý už tady údajně je, ale za oknem ho ještě nevidím. A já už jsem vážně připravená. Doma na balkon vyndám nový stolek a židličky a na chatě zahradní lehátko, to staré už odmítá spolupracovat, což mi dalo jasně znát na konci loňského léta. Po práci na zahradě, na kterou se překvapivě docela těším, to bude bezva relax.

Takže zajíčku, prosím za všechny nedočkavé, šlo by to?

Dokud nás milenky nerozdělí

Situační komedii uvádí divadlo Palace a opravdu jsme se bavili. Hlavní postavy Rozalii (Veronika Freimanová) a Francise (Vladimír Kratina) zastihneme v hotelovém pokoji, večer po svatebním obřadu jejich jediné dcery. Rekapitulují své manželství a shodují se na tom, jaký prožívají šťastný, společný život, ale jen do chvíle, kdy se provalí Francisův dvojí život.

Rozalie vrací Francisovi úder, dceři se již po prvním dni hroutí manželství, milenky i další postavy děj samozřejmě neustále zamotávají.

Veronika Freimanová, úžasná ženská a výborná herečka ztvárnila roli podváděné manželky s gracií a nadhledem. Společně se skvělým Vladimírem Kratinou tvořili příjemně koukatelný manželský pár. Trochu mi vadila příliš uječená a hysterická dcera Diana, ale já reřisér nejsem.

První půlka představení byla vtipná, zábavná a oproti druhé části hry dynamičtější. Rozhodně to není představení pro náročného diváka, hlubokomyslné, drásající duši. Pro dobrou náladu i pobavení ale klidně doporučím.