Nesnáším, když mě někdo předbíhá. Ve frontě, u pokladny v obchodě nebo u doktora. V obchodě se dokážu ozvat, ale u doktora trpím. Tak třeba zrovna včera. Čekám a povídáme si s jedním sympatickým starým pánem. Poprosil mě, jestli může jít přede mnou, že potřebuje jenom napsat léky. Tak to chápu, proč ne. Jenže zapomněl říct, že ty léky má zřejmě pro celý domov důchodců. Po půlhodince odcházel, ale že to byl slušný pán, omluvil se.
Horší to bývalo u pana doktora na gynekologii. Tam vždycky vyšla sestra, rozhlédla se po čekárně a téměř vždycky povídá: "Jé, dobrý den paní inženýrko, paní doktorko, paní učitelko, pojďte dál."
My ženský bez titulu jsme čekaly dál. A někdy fakt dlouho. Pan doktor byl náruživý kuřák, tak si zapálili cigárko, probrali situaci, zřejmě včetně té mezinárodní a my ostatní trpělivě nebo netrpělivě prostě čekaly.
Pan doktor i tenkrát téměř hluchá sestřička už jsou dávno v důchodu, s novou lékařkou je situace mnohem lepší.
Přestože i já už jsem nějaký ten rok v důchodu, času mám dost, stejně mě předbíhání dokáže pěkně vytočit.
Jediné předbíhání, které mě nechává v naprostém klidu, jsou schody v metru. Teda pokud mě někdo nepřetáhne po hlavě svým batohem.
Trpělivost mojí vlastností rozhodně není.
Žádné komentáře:
Okomentovat