Tak trochu vintage

Starý rámeček, stará fajfka a co dál? Fajfku jsem chtěla zasadit do rámečku a udělat nějakou dekoraci, ale bylo toho málo. Jako podklad byly jasné staré noty, ty už jsem použila na starou kuchařku, ale pořád něco chybělo. Trochu inspirace jsem šla hledat na oblíbený Pinterest. A našla jsem. Staré klíče byly trochu oříšek, ale podařilo se. Noty jsou z antikvariátu, provázků a různých stužek mám doma na rozdávání, kytičku jsem uštrikovala, perlička se také našla. Původně jsem chtěla dekoraci do altánku na chatě, ale nakonec zůstane doma. Našla jsem pro ni skvělé místo. 

Stromové kozy a arganový olej

Můj muž se v televizi dívá rád na dokumenty. Válečné a přírodovědecké. Ty první nemusím, na ty druhé se také ráda podívám. Naposledy mě zaujal pohled na obrazovku, kde se po stromech pohybovaly kozy, a to celkem ve velkém množství. Bylo to hodně neobvyklé a zajímavé, tak jsem se k televizi usadila také.

Všechno vlastně souviselo s arganovým olejem. 

Arganový olej je jedním z nejvzácnějších a nejdražších olejů na světě. Získává se z plodů aronie trnité, která roste pouze na jihozápadě Maroka. 

V Maroku se hodně používá i v kuchyni, většinou je známý pro své využití v kosmetice. Je ceněný pro své využití v péči o vlasy i pokožku, kde svými vlastnostmi pomáhá pokožku hydratovat a zmírňovat její stárnutí. 

Arganové plody se sbírají třemi způsoby. První je ten, že plody po dozrání samy padají ze stromu. Jinde se plody shazují pomocí dlouhých tyčí. Třetí způsob je právě o těch kozách. Dokáží vylézt až do výšky 8 metrů, kde se na trnitých stromech živí právě těmito plody. Protože nedokáží plody dostatečně trávit, vybírají se z jejich trusu. 

Arganový olej se lisuje zastudena a na výrobu 1 l je potřeba zhruba 30 kg plodů argánie. Pro srovnání na 1 l olivového oleje je potřeba asi 5 kg oliv. 

Pracnou výrobou oleje se zabývají převážně marocké ženy. 

 

České autorky

 V poslední době jsem si docela oblíbila mladé české autorky. Byla jsem překvapená, jak moc jich máme a jak jsou šikovné. Některé jejich knihy se dostávají na přední místa různých žánrových žebříčků. 

Barbora Šťastná  Jak jsem sebrala odvahu 

Přestože by Barbora mohla být mojí dcerou, našla jsem v knize spoustu společného. Podobné zážitky, strachy, situace. Například o překonání strachu otevírat dopisy s modrým pruhem, strachu ze zubaře, myší, panika, když někdo z rodiny okamžitě! nezvedne telefon, případně okamžitě! nevolá zpět a mnoho dalšího. Skoro pod všechny strachy v knize se klidně podepíšu. Samozřejmě, že já už teď řeším jiné problémy a situace (telefon ovšem zůstává a panika se zvětšuje), ale Báře, zaměstnané matce dvou dcer školou povinných, rozumím. 

Hodně sympatické čtení, navíc z míst, která velmi dobře znám. Vlastně od sebe bydlíme jen několik málo minut pěší chůze. Znám i žebračku, o které se v knize píše a která je téměř denně před Albertem a kolemjdoucí oslovuje: Dobrý dééén, nemáte pětikorunu? Inflace neinflace, tady je to pořád pět korun a ať dáte nebo nedáte, vždycky s úsměvem poděkuje. 

Není to jediná autorčina kniha, takže se po dalších poptám v knihovně. Také píše Šťastný blog a je šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie.

Simona Bohatá  Máňa a ti druzí 

Autorka na začátku knihy píše: Dospívání nebývá lehké období, jako by nestačilo, že zrovna neumíte moc dobře plavat, že vám doma uháčkovali šaty z chemlonu, že vás ve škole nutí nosit pionýrský šátek a o vaší výchovu zápolí poněkud neortodoxní babička Máňa a mladá maminka Aranka. Takové dětství prožívala malá Simona v Praze v 60. a 70. letech. I když je autorka o nějaký ten rok mladší, stejně jsem v knize poznávala i své dětství. Třeba i ty pionýrské šátky, které ve třídě každý den kontrolovala služba. Ona dětství prožívala v pražských Strašnicích, já v sousedních Vršovicích. Je to náhoda, která nebyla cílem při výběru knih, ale opět známá místa a velmi podobné situace dětí i těch dospívajících. 

Vtipně psané, čtivé nejen pro pražské čtenáře, podobné situace se v té době odehrávaly všude. Přestože doba nijak vtipná nebyla, jako děti jsme to vlastně neřešily. Měly jsme přece své vlastní problémy. 

Pokračování procházky

Protože nedělní odpoledne bylo opravdu nádherné, tak se mi domů ještě nechtělo. V lese jsem nebyla už hodně dlouho, vlastně celou zimu, proto moje další cesta vedla právě tam. 

Chtěla jsem navštívit moje oblíbení místo. Místo, kde jsou ustájení koně a za nimi vždycky ráda zajdu. To jsem ještě netušila, jaké budu mít v lese štěstí právě na ně. Na lesní cestě jsem potkala na koních  skupinu dětí s dospělým doprovodem, což je tady v posledních letech docela běžné. Možností ustájení je v okolí poměrně dost, takže takové setkání už nikoho nepřekvapí. A právě u jednoho takového místa končila i moje lesní procházka. 

Jaro je nádherné

Tentokrát jsem se o víkendu věnovala sázení kytiček do okenních truhlíků a samozřejmě i do starých hrnců. Ještě musím něco málo dokoupit a pak už se budu jenom kochat. 

Neděle byla tak nádherná, že jsem hned po obědě vyrazila na procházku. Nejdříve jsem šla na kontrolu, jak pokračují přípravy na večerní pálení čarodějnic. Hranice  byla připravená jen čarodějnice zatím chyběla. Počasí přálo, tak se akce určitě vydařila. 

Na naší zahradě už se chystá ke květu první rododendron. Poupata mají barvu červenou, ale jeho květy  jsou pak nádherně světle žluté.

Cestou k připravované hranici se moje oko potěšilo krásně rozkvetlými stromy a keři v okolních zahradách.

I okolní příroda s modrou oblohou a zelenými loukami lákala cvaknout nějakou tu fotku. Nedělní odpoledne jsem si opravdu užívala.