V poslední době jsem si docela oblíbila mladé české autorky. Byla jsem překvapená, jak moc jich máme a jak jsou šikovné. Některé jejich knihy se dostávají na přední místa různých žánrových žebříčků.
Barbora Šťastná Jak jsem sebrala odvahu
Přestože by Barbora mohla být mojí dcerou, našla jsem v knize spoustu společného. Podobné zážitky, strachy, situace. Například o překonání strachu otevírat dopisy s modrým pruhem, strachu ze zubaře, myší, panika, když někdo z rodiny okamžitě! nezvedne telefon, případně okamžitě! nevolá zpět a mnoho dalšího. Skoro pod všechny strachy v knize se klidně podepíšu. Samozřejmě, že já už teď řeším jiné problémy a situace (telefon ovšem zůstává a panika se zvětšuje), ale Báře, zaměstnané matce dvou dcer školou povinných, rozumím.
Hodně sympatické čtení, navíc z míst, která velmi dobře znám. Vlastně od sebe bydlíme jen několik málo minut pěší chůze. Znám i žebračku, o které se v knize píše a která je téměř denně před Albertem a kolemjdoucí oslovuje: Dobrý dééén, nemáte pětikorunu? Inflace neinflace, tady je to pořád pět korun a ať dáte nebo nedáte, vždycky s úsměvem poděkuje.
Není to jediná autorčina kniha, takže se po dalších poptám v knihovně. Také píše Šťastný blog a je šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie.
Simona Bohatá Máňa a ti druzí
Autorka na začátku knihy píše: Dospívání nebývá lehké období, jako by nestačilo, že zrovna neumíte moc dobře plavat, že vám doma uháčkovali šaty z chemlonu, že vás ve škole nutí nosit pionýrský šátek a o vaší výchovu zápolí poněkud neortodoxní babička Máňa a mladá maminka Aranka. Takové dětství prožívala malá Simona v Praze v 60. a 70. letech. I když je autorka o nějaký ten rok mladší, stejně jsem v knize poznávala i své dětství. Třeba i ty pionýrské šátky, které ve třídě každý den kontrolovala služba. Ona dětství prožívala v pražských Strašnicích, já v sousedních Vršovicích. Je to náhoda, která nebyla cílem při výběru knih, ale opět známá místa a velmi podobné situace dětí i těch dospívajících.
Vtipně psané, čtivé nejen pro pražské čtenáře, podobné situace se v té době odehrávaly všude. Přestože doba nijak vtipná nebyla, jako děti jsme to vlastně neřešily. Měly jsme přece své vlastní problémy.
Evi, moc ráda čtu tvé články a postřehy.
OdpovědětVymazatNevím tedy jak vy v Praze, ale my na severu jsme v družině neměli žádné béžové omáčky ve škole k obědu, naopak nám vařili dobře a taky ty pionýrské šátky jsme do školy nenosili, snad jen na nějaké velké akce jako První máj a pod., zato si pamatuji, jak jsme školu reprezentovali na sportovních utkáních třeba v atletice a z Benešova n.Pl. jezdili do Děčína, do Varnsdorfu a Rumburka či České Lípy, České Kamenice a vozili medaile.
Proto se divím, že v Praze, kde to komunistické tak frčelo, a všem to vnucovali, dnes nikdo není ten bývalý kovaný a všichni jsou najednou ti správní bojovníci proti komunismu ( který tu nikdy vlastně nebyl ).
Jinak knihy asi jsou zajímavé ... pa Jiřina z N.
Jiřinko, u nás to tak bylo. Dokonce jsme museli nosit na I. stupni modré pracovní pláště (holky) a kluci návleky na rukávy, jako úředníci ve filmech pro pamětníky 😀 Málokdo tomu věří, včetně Pražáků. Pionýrský slib jsme skládali v muzeu V.I. Lenina. Zřejmě byl tehdejší ředitel základky hodně angažovaný. Někdy dám na blog. Měj se hezky, pá 😉😊
VymazatEvi, tak to je pecka. Já jsem ročník 1948 a leccos jsem slyšela od babičky a rodičů, především si pamatuji r.1956 - napadení Maďarska a nebo později Kubánskou krizi, ale bylo toho víc.
VymazatUžij si jaro. Jiřina z N.
Ahoj Evi, od Barbory Šťastné jsem četla Šťastnou knihu. Simonu Bohatou neznám, ale z chemlonu nosil jeden profesor na gymplu uháčkovanou vestu. A ještě k tomu žlutou ! Měj se hezky, Lenka
OdpovědětVymazatwww.babilenka.cz
Leni, musel to být fešák 😀 Šťastnou knihu si chci půjčit v knihovně. Měj se hezky, zdravím 😉😀
VymazatEvi, děkuji za další knižní tipy. Při slově chemlon mám trochu osypky :o)
OdpovědětVymazatMěj příjemný jarní den. Helena
Helo, oblečení z chemlonu jsem naštěstí ne měla, asi by mě to sežralo. Měj se hezky, pá 😉😊
OdpovědětVymazatEvi, moc děkuji za dvě recenze a současně i za tip na báječné čtení.
OdpovědětVymazatJá jsem z chemlonu měla uháčkované tričko vlastní výroby, bylo růžové a kousalo.
Pak jsem z něj vytvářela koberečky. Dnešní generace tohle už nezná.😀
Měj hezké májové dny 🍀🌸
Alenko, koberečky jsem také tvořila. Kdo tenkrát koberečky netvořil, jakoby snad nežil 😀 Oblečky z chemlonu jsem neměla, ale krymplenových šatů mi mamka ušila v různých barvách hodně. Byla dámská krejčová, tak jsem byla jako že škatulky. Na jednu barvu jsem si dokonce vystála frontu v Tuzexu 😉
VymazatLezarts
OdpovědětVymazatNapsala jsi hezkou recenzi!
Renata díky, já se u těch knih hodně bavila
VymazatEvi to je zajímavý článek. Také si pamatuji na plno věcí stejně jako Jiřinka, tak že se nebudu opakovat. Měj se pěkně.
OdpovědětVymazatJaro, pro dnešní mladé je to jako z pravěku. Měj se hezky,
VymazatMy jsme do školy pionýrské šátky nosit nemuseli. Pamatuju si je jen při nějakých oslavách nebo zpívání na schůzi jako kulturní vložka. Asi to v Praze bylo přísnější. Ale chemlon si pamatuju. A navíc mě doma rodiče říkali Maňo, když já jsem si přála, aby mi říkali Máňo, jako mojí tetě.
OdpovědětVymazatV práci mi pak jedna kolegyně občas řekla teto Máňo, když jsem jí historku z dětství vykládala.
Majko, na naší základce to bylo obzvlášť vydařené. Ty pracovní pláště byly opravdu něco, někdy dám na blog. Nám dětem to zvláštní nepřišlo, jen maminky šily jako divé a jak se to řešilo tam, kde maminka nebyla zdatná švadlenka nevím, ale pláště jsme měly všechny holky 😁😉
OdpovědětVymazat