Letošní první víkend na chatě

 Tak jsem se konečně dočkala. První letošní víkend, který jsme celý trávili na chatě. Těšila jsem se už hodně moc i když mě tam čekala práce a zase práce. 

Nejdřív uklidit uvnitř chaty, vyluxovat, utřít prach, vytřít podlahy, vyklepat všechny deky a předložky, vymýt lednici, prostě takový jarní úklid zatím bez umytých oken. 

O tom, že na mě čeká ještě pořádný úklidový bonus jsem neměla ani tušení do té doby, než jsem otevřela dvířka kuchyňské linky. Horní část v pohodě, ale v té spodní byl myší bobek vedle bobku a málo jich teda rozhodně nebylo. Takže umýt všechny hrnce, kastroly, mísy, tácy, poklice no prostě všechno. S tím jsem nepočítala a další práce byla na světě. Sama sebe se ptám, proč mám těch hrnců a kastrolů tolik, když na tu chatu jezdíme většinou už jen sami s manželem. Musela bych to vymýt i kdyby tam byly třeba jen dva hrnce, ale asi nějaká ta selekce hrnců bude. 

Myší hovínka ale nebylo jediné setkání s živočišnou říší. V sobotu jsem na noze objevila přisáté klíště, což by mě nemělo zase tak  překvapit, protože jim moje krev už několik let evidentně chutná. Každou sezonu na sobě tak osm kousků určitě najdu. 

Dalším návštěvníkem zahrady byl slepýš, který se vyhříval na sluníčku. Stačila jsem ho vyfotit dřív, než se schoval pod rododendron. Přiznám se, že had mi nevadí tolik jako myš, kterou bych si rozhodně fotit nešla. Shrnuto a podtrženo, až na ty bobky krásný víkend. 

Rain Man na divadelních prknech

V březnu jsem byla na další generálce, tentokrát v divadla Na Fidlovačce na hře Rain Man. Mnozí budete určitě znát stejnojmenný, oscarový film s Dustinem Hoffmanem a Tomem Cruisem. 

Je to dojemný, emocionální příběh dvou bratrů. Charlie je profesionální hráč a podvodníček, kterého kdysi otec ze svého domu vyhodil. Teď, po otcově smrti se Charlie vrací domů, pro dědictví, které rozhodně nebude malé. Tam ale zjišťuje, že má autistického bratra, který žije v ústavu a právě tomuto ústavu otec veškeré jmění odkázal. 

Charlie se pokouší závěť zneplatnit a svého bratra z ústavu odveze. Společná cesta do Los Angeles oběma bratrům změní život. 

Film má daleko více možností výrazových prostředků, ale ani tento nedostatek divadelnímu představení neubírá na jeho atraktivnosti. Jde o příběh a ten zahráli oba protagonisté skvěle, Matěj Ruml ještě o trochu skvěleji. Charlie je v podání Martina Písaříka naprosto uvěřitelný a Matěj Ruml, jako jeho autistický bratr opravdu skvělý. 

fotka z tiskové konference 

                                        

Pražské kostely

Název příspěvku slibuje spoustu informací o pražských kostelích, ale opak je pravdou. Chci vám ukázat pouze kostely dva, které jsem navštívila minulý týden. 

Ten první je římskokatolický farní kostel sv. Václava na náměstí 14. října v Praze na Smíchově. Je zasvěcený českému patronovi sv. Václavovi. Jedná o novorenesanční baziliku s dvěma padesátimetrovými věžemi. Kostel byl, bohužel, zavřený. 

Tím druhým je bazilika sv. Ludmily, také římskokatolický farní kostel na náměstí Míru v Praze na Vinohradech. Jedná se o novogotickou stavbu, postavenou koncem roku 19. století na počest svaté kněžny Ludmily. 

V roce 2022 byl kostel rozhodnutím papeže Františka povýšen na baziliku minor. Jde o čestný titul udělovaný papežem od 18. století, většinou významným poutním místům.

Tady jsem měla větší štěstí, kostel byl otevřený. První fotka je focená starým mobilem, takhle to už umí můj nový. 

Kniha, která vás v klidu nenechá

Tahle kniha vás rozhodně nenechá v klidu. Je to hodně silné čtení. Autorka Nina Špitálníková je korearistka, odbornice na KLDR, aktivistka za ženská práva, spisovatelka. Jako jedna z mála na světě měla možnost v KLDR, za vlády posledních vůdců, studovat na místní univerzitě. 

Nina Špitálníková  Svědectví o životě v KLDR

Kniha obsahuje sedm rozhovorů se severokorejskými uprchlíky, kteří se rozhodli riskovat nejen svůj život, aby mohli utéct a poznat skutečný, svobodný život. Příběhy, ze kterých vám doslova jde mráz po zádech.

Utrpení, strach, neustálá kontrola v práci i v osobním životě, tresty, veřejné popravy. Lidé jsou neustále hlídáni na každém kroku, dodržují až nesmyslná pravidla, zákony, nařízení, tresty, veřejné popravy.

Pro návštěvu jiné vesnice nebo města je potřeba vyřídit si povolení k odjezdu, možnost či spíše nemožnost studovat a za jakých podmínek, pravidla pro jazyk, který můžete studovat. Ten je vybraným studentům přidělen a je třeba ho přijmout ať už jde o čínštinu, ruštinu a při obrovském štěstí o angličtinu. 

V zemi funguje obrovská korupce a úplatkářství, ekonomika kolabuje, lékařská péče je naprosto nedostatečná, povinná vojenská služba v přísných podmínkách trvá pro muže 10 let a pro ženy 6 let. 

Přesto je velká většina severokorejců přesvědčená, že takový život je normální a svého vůdce někdy až bezmezně milují. Vyrůstají v tom od ranného věku, neznají nic jiného a je to pro ně naprosto v pořádku.  

Je to velice silné čtení, při kterém jen nevěřícně kroutíte hlavou. Je tohle ještě vůbec možné?

Doporučila bych jako povinnou četbu, myslím, že o tom, co to je opravdová totalita by měl vědět každý. 

                                                

 

Sváteční procházka

Přestože nedělní počasí neslibovalo nic moc, aplikace mi říkala, že bude pršet až do pozdních odpoledních hodin, doma se mi sedět nechtělo, a tak jsem vyrazila s deštníkem. Za celou cestu nespadla jediná kapka, kdybych ten deštník nechala doma, určitě bych byla mokrá jako myš. Procházku jsem začala ve Valdštejnské zahradě, která je od dubna opět pro veřejnost otevřená. Vchodem od metra nejdříve přijdete k rybníčku s umělým ostrůvkem a sochou Herkula. Kolem rybníčku rostou magnólie, ale jen tahle je už  téměř rozkvetlá. Musela jsem si na fotku chvíli počkat, protože zájemců o focení bylo opravdu hodně.

                                                                                   

Cestou zahradou minete několik krásných fontánek a dostanete se k umělé krápníkové stěně. Hned vedle je velká voliéra, ve které chovají dva páry výrů velkých. 

                                                                 

                                                            

 

Dominantní část Valdštejnské zahrady tvoří sala terrena, ve které se přes léto konají koncerty pro veřejnost. Její výzdoba je hodně podobná té uvnitř paláce, tvoří ji fresky z řeckého Olympu.

    

                                                                 

Přes I. nádvoří paláce jsem pokračovala do půvabné, krátké uličky U Zlaté studně, na jejímž konci najdete stejnojmenný hotel. Hotel byl v roce 2011 zvolen americkou agenturou nejlepším ubytovacím zařízením na světě. Vzhledem k tomu, že i gastronomie hotelu je často velice dobře hodnocena, nebudou ceny pro běžného návštěvníka zrovna nejlevnější. 

Původní restaurace vznikla v roce 1924. Ludvík Aškenazy na ní vzpomíná jako na kouzelnou, studentskou hospůdku v zeleni s několika přibitými stoly a lavicí, na svérázného hostinského a na nádherný výhled. 

                                                                             

                                                             

 Sněmovní ulicí, přes Malostranské náměstí a Mánesův most, podél Vltavy k Národnímu divadlu, to bylo zakončení sváteční procházky. Pak už na tramvaj a domů. Nakonec jsem byla ráda, že jsem předpovědi zase tak moc nevěřila, překonala lenoru a vyrazila. Bylo to fakt moc fajn.