Festina lente - spěchej pomalu. Tak platnost tohoto rčení jsem si ověřila již mnohokrát. Naposledy celkem nedávno.
Moji rodič mají přes 80 let a oba jsou úžasní, zatím absolutně soběstační. Přesto byla moje matka nedávno v nemocnici a po návratu domů byla nějakou dobu méně pohyblivá. Proto jsem jim občas vozila jídlo, i když se v kuchyni celkem úspěšně snažil i otec.
Jednou jsem se k nim opět vypravila s obědem. V tašce rajská omáčka s knedlíkem. Cestou jsem se stavila u řezníka pro kuřecí kostry na polévku. Vyjdu z obchodu a na křižovatce vidím na červenou stát autobus. Nenapadlo mě nic lepšího, než - to doběhnu. Samozřejmě nedoběhla. Jen co jsem vyrazila, tak jsem ležela na chodníku. Kuřata se ještě naposledy proběhla, rajská naštěstí zůstala v plastové krabičce. Měla jsem roztrhané džíny a celkem slušně sedřené koleno. Dokulhala jsem na zastávku a tam se mi udělalo špatně. Bylo mi na omdlení a cítila jsem, jak blednu. Sedla jsem si na lavičku a volala manžela. aby pro mne přijel, protože bylo jasné, že s obědem tentokrát sama nedojedu.
Lidé čekající na autobus si mne nějak divně prohlíželi. Až doma mi bylo jasné proč. Barva v obličeji zelenobílá, ruce od krve, protože jsem si stačila odřít i klouby, rozedrané džíny a celá já zhroucená na lavičce zastávky. Asi si říkali, ta to teda přehnala a už takhle dopoledne!
Nicméně od té doby fakt nedobíhám. Proč taky?
Žádné komentáře:
Okomentovat