Uvažovala jsem nad tímto tématem a vážně se musím ptát, co je vlastně normální? Nevím, možná to nevím nejen já, a i proto je velmi těžké posoudit nějakou hranici. Možná je normální to, co platí pro většinu lidí nebo určitou společnost, ale ani to nemusí být tak docela pravda.
Rozdíly v chování, v životním stylu, bydlení a třeba i ve stravování jsou určitě jiné v Evropě než v Asii nebo u domorodých kmenů žijících v pralese.
Budu brát na zřetel pouze naši kotlinu a i tady je naprosto jasné, že věci, které byly dříve normální, jsou pro dnešní generaci mnohdy nepochopitelné a nad některými věcmi jen nevěřícně kroutí hlavou. Vše je dáno dobou, pokrokem, technickými možnostmi, vývojem ve všech směrech.
Kdo vlastně určuje míru normálnosti, co je a co už normální není? Člověk se mění, vyvíjí, jeho život se neustále zrychluje, mnohdy na úkor kvality života samotného. Přesto si myslím, že ohledy na své okolí, na své blízké, na starší a nemocné a na bezbranná zvířata by člověk v sobě měl mít, ať už žije kdekoli. To by mělo být to normální, jasné, dané.
Co ale říct na to, když veterinární lékař pašuje 40 zubožených štěňat v kufru svého auta do jiného státu za účelem obohacení? Člověk, který má zvířatům pomáhat a u kterého se empatie a láska k nim, tak nějak předpokládá. Tohle určitě normální není, já bych mu ale docela n o r m á l n ě usekla ruce. A klidně obě.
Žádné komentáře:
Okomentovat