středa 26. srpna 2020

Koupím pevné nervy zn. ihned

O tom, že je moje mamka v senior komplexu v Praze pro seniory s alzheimrem  a demencí jsem už psala. Otec ve svých 91letech je soběstačný, hlava funguje, zvládá si nakoupit, poklidit , dokonce si občas i upeče. My s bráchou mu nosíme jídlo, takže má mrazák plný a může si vybírat, na co má chuť. 
Každý den mi okolo páté telefonuje, protože chci vědět, že je v pořádku. Chytám nerv, když se chvilku opozdí, protože usnul nebo se zrovna díval na televizi. Sám je v poslední době lítostivý, bez mamči je mu doma smutno. 
Minulý týden jsme se za ní zase byli podívat, jezdíme tam 2x týdně. Druhý den jsem dostala z domova email, že se u nich objevil koronavirus, návštěvy jsou samozřejmě zakázané, povolené nejsou ani balíčky. 
Tátovi jsem to musela říct, ale byla ve mne malá dušička. Vzal to docela dobře.
V pondělí ráno telefon z domova. Mamka v noci upadla v koupelně a má menší ránu na hlavě. Odvezli ji do nemocnice na Vinohrady, ale nevěděli na které oddělení. Po několika telefonátech jsem zjistila, kde je vlastně hospitalizovaná a další dobu trvalo sehnat ošetřujícího lékaře. Potěšilo mne, že všechna vyšetření vč. CT jsou v pořádku a podle zprávy z domova je její test na covid negativní. V úterý dopoledne ji z nemocnice propustili. To, že byla v nemocnici ale tátovi říct nemůžu, byl by zbytečně vystrašený, a tak lžu. Vlastně nelžu, ale zatajuji.
Aby toho nebylo málo, tak má mamka dneska 90. narozeniny. Nemůžeme jí popřát, poslat nějaký dárek ani zatelefonovat, protože už téměř neslyší. Ona ani neví, že nějaké narozeniny má. Je to smutné. 
Když mi zazvoní telefon, už jsem v nervu. Ptala jsem se kamarádky, jestli neví, kde sehnat pevné nervy. Říkala, že v železářství. Asi se tam pozeptám. 




24 komentářů:

  1. Milý Evíku,
    tak se to někdy už vyrojí, že nic nejde podle plánu. Ale vem to tak, že maminka by určitě měla radost, kdyby jen tušila, že na ni všichni myslíte. To, že to nevnímá, je věc jiná...
    Mívá ještě někdy "světlé chvilky", nebo už je to kompletní??

    OdpovědětVymazat
  2. Ona si pamatuje některé staré věci, ale jinak nic. Nás poznává, na pokoji se orientuje, ale o čem jsme mluvili před minutou, to už neví. Ona má pravděpodobně stařeckou demenci, protože povahově se nezměnila. Veselé to není, ale tak to prostě je. Díky za návštěvu.

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Evičko. Máš to veliké starosti. Není to legrace vím to moc dobře. Zažívala jsem před mnoha lety něco podobného s rodiči. Maminka mě někdy nepoznávala a vyháněla mě, abych vypadla, že jdu k nim domů krást,( občas si někam něco dala a pak mě přesvědčovala, že jí to někdo ze sousedů ukradl nebo dokonce podezřívala moje děti i když byly malé), ale mezi tím mě zase blahořečila do nebes, že jsem hodná, že jim tolik pomáhám. Bylo to náročné a při mém náročném zaměstnání dvojnásob. Naštěstí tehdy nebyl koronavirus...to nevím, co bych asi dělala. To by bylo mnohem složitější, zvláště, když jsem pracovala s lidmi. Vím, jaké jsou to nervy a tak chápu, že toho je na Tebe opravdu moc. Držím Ti palce, abys tuto situaci zvládala, protože to chce opravdu sebeovládání, nervy ze železa ale bohužel mnohdy ani to nepomůže. Přeji Ti jen samé pozitivní zprávy a Tobě i rodičům hlavně hodně zdraví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaruško, moc děkuji. Není to jednoduché, ale jsou na tom lidi i hůř. Ještě, že je táta zatím soběstačný, i když ten si na jaře při pádu doma zlomil tři žebra. Dopadlo to dobře, ale občas mne deptá tím, že už nechce žít, že si vezme prášky na spaní apod. Neuvědomuje si, že mám strach. Možná ho drží mamča, i když ji doma nemá. Už jsem taky na prášky, zdravím !

      Vymazat
  4. Přesně vím jakou máš starost o maminku. Je dobře, že je o ni pečováno a tatínek má klid, nezvládl by to, i když o sebe se umí ještě postarat. Je to obdivuhodné v tomto věku.Přeji všem, aby v tom železářství,ty ocelové nervy měli. Nebo se ještě podívej do kýblu. Já jsem mývala dříve často nervy v kýblu.Touto radou tvou situaci nezlehčuju. Držím palce, abyste se mohli brzy setkat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nervy v kýblu mám teď dost často. Táta sám chtěl, aby do toho domova šla, protože už to nezvládal. Teď v srpnu to už byl rok a ona tam jen kvete, samozřejmě až na ten úraz,který nebyl vážný. Díky za podporu ☺☺☺

      Vymazat
    2. Tak to je dobře, že nešlo o něco vážného.

      Vymazat
  5. Evi, zažili jsme podobnou situaci s manželovými rodiči. Maminka byla v DD, kde je oddělení pro pacienty s Alzhaimerem. Bohužel u ní to došlo do stadia, kdy už nás nepoznávala, nechodila a ani nemluvila. Tatínek byl nějakou dobu doma sám, ale zlom nastal v okamžiku, kdy během chvíle přišel o sluch a nemohl komunikovat. Nepomohla ani sluchadla. Zdravotní problémy se zhoršovaly. I on měl zažádáno do stejného DD, kde nakonec byl necelý rok. Dožil se 92 let.
    Držím palce a přeji pevné nervy, snad se budete moct brzy za maminkou jít podívat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za podporu, doufám, že se situace zase trochu uklidní, i když v tomhle věku žádné zázraky už nečekám, zdravím ☺

      Vymazat
  6. Anonymní26/8/20 22:31

    Je to těžké a kdo něco podobného neprožil, moc to nepochopí. Moji rodiče zemřeli relativně mladí, kdy otec se dožil přesně 62 let, ale 13 let byl vážně nemocný, kdy to byly pravidelné "nervy" pro něho i pro nás. Maminka byla bojovnice, dožila se 70 let, ale posledních 5 let to byl každodenní stress. Ovšem oběma rodičům to myslelo výborně do posledních dní, ale tělo bylo opravdu zhuntované. Takže vím, jaké to jsou starosti. Ufff... Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hanko, jednoduché to není nikdy. Rodiče mého manžela odešli také brzo, podobně jako u Tebe. Starosti to jsou, ale v tomhle věku už se musí počítat se vším.

      Vymazat
  7. Táta je frajer, být v tomto věku v kondici a plnohodnotně žít, každý už nezvládá.
    Minulý rok jsem měla pomalu infarkt, když jsem stejně " mladého " souseda viděla lézt po střeše a čistit okapy.
    Přeji hlavně tobě, aby ten stres nevybral svou daň, protože i tvé zdraví je důležité. Navíc, ono se řekne železářství, ale díky hobbymarketům už skoro žádná nejsou.
    Opatruj se a držím palce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Simčo, díky za podporu. Teď jsem na pár dní na chatě, kde mám pocit, jako že tomu ujedu, ale neujedu ani neuteču, to prostě nejde.
      S tím železářstvím máš pravdu, téměř všechna vymizela a proto asi mám ten problém ☺

      Vymazat
  8. Evičko,buď ráda, že máš maminku v DS, dovedš si to představit mít ji doma, Vím, máš ještě na starosti tátu a tak by jsi pořádný ranec pevných nervů potřebovala jak soli. Bohužel ještě navrch je tu covid a zákaz návštěv, mamka navíc neslyší a občas nevnímám. Co tak pošta, zaslat pohled, vyřídit vzkaz po telefonu po pracovnicích DS. Vím, řekneš si té se to povídá, ale já to tak dělala, když už nebyla maminka schopna komunikovat, víš, že jsem byla klidnější, nepátrala jsem zda pozdravy vyřídili, pohlednice předali, ale byla jsem "v klidu".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já tam volám a ptám se jak se jí daří, dopis ani pohled mi teď pro ni nevezmou. Ale máš pravdu, pozdrav by vyřídit mohli. Ona to během minutky zase vědět nebude, ale pro pocit, že můžu udělat alespoň něco, díky ☺

      Vymazat
  9. Evi, vím, jak ti je. Někteří z nás si podobnou situaci prožili, některé to možná čeká, bohužel. Obdivuji tvého tatínka, na svůj věk je moc šikovný. Raduj se aspoň z toho. Myslím na tebe a věř, že zase bude líp. Hela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Táta je fakt úžasnej, snad mu to ještě vydrží i když mě deptá tím, že už tady nechce být a život už ho nebaví. Chápu ho, ale nám s bráchou to nepřidá. Díky za komentář, zdravím ☺

      Vymazat
  10. Evi, nemáš to lehké. A slova tatínka znám, naše babi, je jí 89, už má také pocit, že tu přesluhuje a nechce tu už být. Snažíme se jí různě motivovat, ale je sama, ruční práce už dělat nemůže, televizi neslyší, snaží se denně chodit, ale nohy už jí daleko nedovedou ... Vím o čem píšeš, drž se. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dášo, někdy jsou ty konce opravdu smutné, ale tak už to v tom životě je. Kolikrát odejdou mladí a ti, kteří už by rádi, někdy doslova přežívají.
      Dášo, my to ale zvládneme, jsme holky bojovnice. Také to nemáš jednoduché, zdravím ☺☺☺

      Vymazat
  11. Evi, máš toho hodně. Rodiče se staraly a teď by člověk chtěl nějak ulehčit jim stáří. Chtěl by, aby se měli co nejlépe, dařilo se jim dobře,... a ty špatné zprávy hodně zabolí. Je smutno, když s nimi nemůžeš být, a když si stěžují, jak je nebaví život... Lásku a radost. Aspoň kopu. Možná se dá sehnat na louce .-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rodiče se staraly, ale rozdíl je ve věku. My bychom už pomalu také potřebovali nějakou pomoc, některé věci nejdou tak jako dřív a to nás štve. Musíme se držet a brát to tak, jak to je. Moc děkuju svému muži, že se mnou potřebné věci objíždí, vozí tátu po doktorech, prostě je to můj taxikář. Řidičák sice mám, ale za volantem jsem neseděla už pěknou řádku let, tak nemůžu riskovat život svůj ani druhých ☺

      Vymazat
  12. Evi, máš to těžké a moc Ti rozumím. Ale musíš uznat, že mají úctihodný věk. O tatínka jsem přišla před 10 lety v jeho 75, o maminku letos ve věku 76, v LND v době Covidu, už byla ležák a neudržela ani telefon. Pořád to mám před očima, ale nic s tím neudělám, musím se s tím vyrovnat.

    OdpovědětVymazat
  13. Tvoji rodiče odešli poměrně brzo a o to je to smutnější. Nic nenaděláme, na vzorek tu nikdo nezůstane a já vím, že opravdu mají už svůj věk. Straší mě ten covid. v tom domově ho mají, ale stejně nic nenadělám. Zdravím a díky za komentář

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, nebylo jim moc, pod republikový průměr. Proto i já mám pocit, že tu nebudu déle. Vidím, že Tvá maminka je bojovnice a tatínek dost soběstačný, tak to je moc fajn, opatrujte se.

      Vymazat