A co ještě budu hledat?

 V neděli odpoledne bylo příjemné počasí, tak akorát na procházku. a to jsem musela využít. Cesta samozřejmě vedla do lesa, tentokrát bez houbařského košíku, ale se sáčkem, co kdyby náhodou. Mobil nosím pro případ, že uvidím nebo najdu něco zajímavého. 

Na nedělní odpoledne  bylo v lese poměrně dost houbařů a přesto jsem i já nějaké houby našla. Hledání hub je u nás, tak trochu kros nahoru a dolů, takže po více jak hodině jsem měla dost a chystala jsem se domů. Z dálky jsem slyšela dusot koňských kopyt, to je teď u nás celkem běžné, v okolí je ustájena spousta koní a jejich majitelé vyrážejí na lesní projížďky. Chtěla jsem si koně vyfotit, ale problém. Docela velký problém, mobil nikde. Alespoň přibližně jsem znova procházela tu trasu nahoru, dolů, ale samozřejmě nikde nic. Dvakrát jsem požádala houbaře, jestli mohou vytočit moje číslo, kdyby snad náhodou. Tak ani náhodou. Oba mi ochotně slíbili, že v případě nálezu, nechají mobil v místní restauraci. 

Domů jsem přišla utahaná víc, než ti koně na lesní cestě a manželovi jsem řekla, že tohle jsou asi nejdražší houby v Evropě. 

Nešlo mi o mobil samotný, ale mám v něm ještě jednu kartu od O2, která je datová a používám ji když jedeme na dovolenou nebo na chatu, takže od jara do podzimu. Za 300,- na měsíc je v ní 100 GB. Tahle ztráta by mě hodně mrzela. Karta se běžně koupit nedá, byla to letní akce, kterou využívám už třetí rok. 

Když jsem si trochu odpočinula, stejně mi to nedalo. Vzala jsem manželův mobil a vrátila se zpátky do lesa, abych tu trasu prošla potřetí. Když už jsem svoje číslo vytáčelo jednatřicetkrát, byla jsem rozhodnutá, že už vážně končím. Najednou jsem z dálky jen hodně slabě slyšela Beethovenovu skladbu Pro Elišku. Nechtěla jsem věřit, že bych fakt měla takové štěstí, ale fakt jó! 

Mobil jsem ztratila zhruba po deseti minutách, co jsem do lesa vlezla. Letošní léto bylo ve znamení hledání. Nejdřív dceřina fenka jorkšíra, teď mobil. V obou případech bylo hledání naštěstí úspěšné.