To jsem si teda naběhla

Minulý týden jsem si při venčení naší Barči docela slušně naběhla. Chodíme ráno jen takovou krátkou trasu, při zpáteční cestě jdeme vždycky kolem Městské policie, která sídlí hned vedle našeho vchodu. Tam to Barča miluje, protože od policistů, kteří chodí ven na cigárko, pokaždé vyžaduje podrbání, před některými dokonce padne i na záda. No, prostě dáma. 

Chodíme tam od štěněcího věku, je na to zvyklá a ona ty uniformy prostě miluje, některé už známe několik let. V pátek jsme žádnou uniformu, bohužel, nepotkaly, ale hned před jejich dveřmi ležela peněženka, taková obyčejná, textilní. Jen jsem se pro ni sehnula, automaticky se otevřely dveře na fotobuňku. Z recepce přišel službukonající příslušník, kterého s Barčou neznáme. Asi nekouří nebo je to nějaké nové koště, o čemž jsem přesvědčená.

Podávám mu tu peněženku, že ležela před jejich dveřmi a že jako půjdeme dál. Jenže všechno bylo úplně jinak. 

Paní, dejte mi občanský průkaz, řekl on.

Nemám, bydlím vedle, říkám já. 

Paní, to by takhle nešlo. Uvažte si pejska, musíme sepsat protokol. Už jsem viděla rudě. Chtěla jsem tu peněženku položit zpátky před dveře, ale neexistuje. Nakonec ze mě stejně vymámil jméno a adresu a protokol, který bude on muset zpracovat už teda nemusím přijít podepsat. Jak milé.

A víte, co je na tom všem absurdní? Ve stejné ulici téměř naproti měšťákům sídlí i Policie ČR.

A tenhle chytrolín mi na závěr povídá, že tam prý mají u vchodu tzv. schránky důvěry právě pro takové případy. Nalezenou věc vhodíte a je vystaráno. No, nekleplo by vás?