Tohle fakt nezvládám

Mám děsnou fóbii z myší, přímo příšernou. Trvá už dlouho, prakticky od dětství. Důvod k tomu nemám, ale tak to prostě je.

Ve čtvrtek jsme přijeli na chatu, počasí bylo ještě nádherné, a tak jsem si uvařilo kafíčko a v altánku s knížkou užívala pěkný den. Občas jsem zaslechla podivný šramot, ale zpočátku jsem tomu moc velkou pozornost nevěnovala. Tušila jsem, že by to mohla nějaká ta myška být, ale co, zahrada je velká, však ona někam zaleze.

V okamžiku, kdy můj muž přinesl kartonovou krabici a začal do ní ukládat brambory a cibuli, kterou mám v igelitové tašce v kuchyni, začala jsem nějakou zradu tušit. Tušení se změnilo v jistotu. Prý tam byly myší hovínka. V tu chvíli jsem začala propadat panice. Ta pořádná následovala téměř okamžitě.

Před televizí na koberci ležela mrtvá myška, vedle ní pár kapek ještě čerstvé krve a naše Barunka se zájmem sledovala jak mrtvou myšku, tak moji vyděšenou reakci. Volala jsem manžela, ať tu myš okamžitě někam vynese. Tohle fakt nečekal ani on.

Je téměř jisté, že to byla Barunčina práce, přece jenom je to teriér.

Večer jsem kolem kamen zase viděla něco přeběhnout. Co asi? Panika byla ukrutná. Vím, že mi ten malý tvor neudělá nic a možná je vyděšenější víc než já, ale představa, že mi přeběhne po peřině nebo polštáři je příšerná. Jak dokážu usnout, abych pořád neposlouchala sebemenší zvuk a nesledovala reakce myšilovky Barunky?

Vyřešil to prášek na spaní. Tu noc bych asi nezaregistrovala ani bandu zlodějů.

Ani následující večery pro mě nebyly moc klidné, ale věřila jsem, že celodenní provoz a pohyb po chatě vystěhuje ty malé potvůrky do zahrady. Bohužel, v pátek večer tam pořád minimálně jedna byla.

Celý víkend nestál za nic. Sledovala jsem, kde se nevítané návštěvnice zase objeví, pozorovala Barču, co očuchává a co pozoruje. Vynervená na maximum kvůli malým myškám.

V neděli jsme odjeli domů hned po obědě, jak já byla šťastná! Příští víkend nejedu, nakoupím pastičky a pošlu manžela na lov.

Prázdninové čtení

Přes léto jsem přečetla celkem dost zajímavých knížek, mezi jinými i třídílnou rodinnou ságu od Sofie Caspari. Autorka se narodila v roce 1972, často cestovala do Střední a Jižní Ameriky, kde žije i část jejího příbuzenstva a i proto jsou jí tato místa, tradice a zvyky dobřé známé.

První díl třídílné rodinné ságy se jmenuje V zemi korálového stromu.Seznámíme se s hrdinkami trilogie při plavbě z Německa do Buenos Aires v roce 1863. Dvě mladé ženy cestují za svými manžely, kteří se do těchto končin vydali již dříve, aby zde našli nový domov v naději na lepší budoucnost než ta, která by je čekala v Německu. Román vypráví o těžkých začátcích německých přistěhovalců, kterých bylo v Buenos Aires poměrně hodně. Osudy obou hrdinek se během vyprávění propojují, zažijeme s nimi mnohá zklamání, životní dramata, ale i radosti. Nechybí napětí ani romantika, rozhodně však nejde o nějaký slaďák. Kniha má přes 500 stran, přesto jsem jí přečetla za pár večerů.

Druhé pokračování má název Laguna plameňáků. Jsme v Argentině roku 1876. Sledujeme osudy rodin z prvního dílu i dalších postav, které také přicestovaly z Německa a jejich cesty se vzájemně prolínají. Těžký život, vystřízlivění ze snu o skvělé budoucnosti, kterou jim zprostředkovatelé v Německu slibovali spolu s pozemky, pochopitelně draze zaplacenou. Ovšem ne všichni prožívají zklamání, některým rodinám se skutečně podařilo zvrátit osud a v Americe se jim opravdu daří. Děj románu se neodehrává pouze v uzavřené komunitě, a tak se seznamujeme se životem, způsoby a zvyky v této daleké zemi. I tento díl je velmi čtivý, ani se vám nechce knihu odkládat.

V knihovně mám objednaný třetí díl ságy Píseň vodopádu. Moc se těším. Na internetu v databázi knih jsou opět skvělé komentáře.

Blbá nálada, ale proč?

Znáte to také? Ráno se probudíte a už víte, že je něco špatně. Včerejší neděle pro mě byla ve znamení blbé nálady. Sluníčko svítilo, den jako malovaný a přesto jsem už od rána byla bez nálady, naštvaná snad na celý svět. Nebyla to nervozita ani nějaká předtucha něčeho nepříjemného, prostě jsem byla otrávená jak malajský šíp. Na všechno, na všechny a naprosto bezdůvodně.

Dopoledne jsem zašla za kamarádkou podívat se na jejího desetiměsíčního vnoučka Honzíka. Roztomilý, dobře naladěný a spokojený klouček, přesně takový, jak to většinou v tomto věku u dětí funguje. Blbá nálada najednou zmizela a já se těšila z jeho přítomnosti. Jeho žvatlání, nádherný dětský smích a radost ze života byla nakažlivá. Bohužel ne na dlouho, ale díky i za tu krátkou chvilku.

Odpoledne jsme se z chaty vrátili domů a ta chandra přijela se mnou. Naštěstí je tady blog. Zasedla jsem k počítači a pročítala články blogerů, prohlížela fotky, recepty, nápady a návody a ono to pomohlo. Díky vám a vašim blogům neměla ta blbá nálada téměř žádnou šanci i když dost značnou část neděle mi otrávila celkem pěkně.

Teď jenom doufám, že mám na delší dobu vybráno a pevně tomu věřím.

Ve středu nám s kamarádkou opět začíná divadelní sezona, tak na takové blbosti určitě nebude čas. Čekají na nás Čechovovy Tři sestry ve Stavovském divadle a obě už se moc těšíme.

Na zlepšení nálady fotka mých osázených starých naběraček

Umí veverka plavat?

Umí. Vím to. Odpoledne jsem seděla na chatě v altánku, za kterým máme sud na dešťovou vodu. Najednou slyším žblunknutí do vody a za malou chvíli podivné škrábání na stěnu sudu. Docela jsem se lekla a tak jsem šla zjistit, co se stalo. V sudu plavala vyděšená veverka a snažila se chuděra dostat ven. Přiznám se, že jsem v první chvíli byla vyděšená taky. Naštěstí bylo hned vedle sudu plastové umyvadlo, kterým jsem tu nebohou chudinku podebrala. Jakmile ucítila pod nožkama pevnou oporu, okamžitě skočila na první strom a pelášila pryč. Jen doufám, že jí ten mokrý ocas nezabránil v nastoupené cestě do dalšího života.

Veverku jsem samozřejmě nevyfotila, nechtěla se už asi zdržovat, ale naší Barunku ano. Zřejmě také umí plavat, ale raději to nezkoušíme. Každopádně jezírko z bezpečného břehu si oblíbila.

Už také vím, proč je její tlamička občas cítit rybinou. Misku s vodou občas vymění za vodu v jezírku. Možná by jí chutnala rybí polévka, uvidíme na Vánoce ...

Vstávej, jsou tady Rusáci

Ne, nechci psát o srpnových událostech v roce 68, o tom se psalo všude dost. Pro mne je to jen takový oslí můstek na vzpomínky s mými kamarádkami "dopisovatelkami".

Jako holka jsem si strašně ráda dopisovala s dívkami, které jsem sama poznala třeba o prázdninách nebo jsem jejich adresy získala jiným způsobem. Nebyly to Češky.

Ještě na základní škole bylo celkem oblíbené dopisování s Ruskou, tam jsem také získala adresu.

Blondýna Irina z města Perm. Psaly jsme si docela dlouho a na její tlusté obálky jsem se vždycky moc těšila. Šťourala jsem prstem v dopisní schránce a celá natěšená běžela domů, co asi Irina posílá. Bylo to téměř vždycky stejné: pohledy, obaly od bonbonů nebo čokolád, občas její fotka. Na pohledech byla typická lesní zátiší většinou s břízkami různých velikostí. Skončila školní docházka, skončilo dopisování.

Další mojí "dopisovatelkou" byla Monique z Francie. S tou jsem se seznámila o prázdninách na Balatonu. Byla malá, černovlasá, účes Mireille Mathieu. Ona anglicky uměla, já s jedním rokem nepovinné angličtiny na tom nemohla být hůř. Ale domluvily jsme se a dokonce jsme si opravdu psaly. Skoro dva roky. V jejích dopisech už ty pohledy byly o něčem jiném. Nádherně barevné, lesklé pohlednice Paříže, Francouzské riviéry, překrásně zdobená přáníčka k narozeninám nebo k novému roku. Fotky nebo výstřižky z barevných časopisů francouzských herců a zpěváků. Tenkrát to bylo fakt něco!

Vilma, blondýna z Holandska. Její adresu jsem měla od mojí kamarádky z ekonomky. Psala si s Vilminou sestřenicí, kterou pozvala do Prahy na návštěvu. Opravdu přijela a já jsem se s nimi jeden večer vydala do víru velkoměsta. Byly jsme na večeři, procházely se večerní Prahou a přestože se naše jazykové znalosti posunuly na stupeň dva roky nepovinné angličtiny, bavily jsme se výborně. O příštích prázdninách byla moje kamarádka pozvána do Holandska. I přes tu chabou znalost jazyka jela, strávila tam asi 10 dní a domů přijela nadšená. Kdo tenkrát mohl poznat alespoň kousek Holandska na vlastní oči? Opravdu málokdo.

Marika, brunetka z Košic. Tu jsem poznala přes inzerát v jednom časopise. Chtěla si vyměňovat fotky zpěváků a milovala Karla Gotta.

Byly tenkrát prázdniny a před naší chatou se objevila neznámá dívka. Představila se jako Marika a prý za mnou přijela do Prahy. Doma nikoho nezastihla a přes paní správcovou v našem domě zjistila adresu, a tak se vydala na další cestu. Nemohli jsme uvěřit, že dorazila z Košic přes Prahu až na naši chatu. Moji rodiče nás odvezli zpátky do Prahy, abychom Marice tu naší stověžatou trochu předvedli. Hrad ani jiné památky ji teda moc nezajímaly. Mariku zajímal jen božský Kája. Fotky, fotky, gramofonové desky. Asi po čtyřech dnech nadšeně odjížděla i s Kájou.

Zřejmě jako poděkování poslala Bídníky od V. Huga, 3. díly. Tenkrát se učila někde v tiskárně.

Rok po návštěvě Mariky, opět prázdniny. Poměrně brzo ráno mě budí děda se slovy: vstávej, jsou tady Rusáci. První mne napadlo, že tentokrát asi přijela Irina z Permu. Bohužel, Irina to nebyla.