Vzpomínka na srpen

 O tom, že už je to 55 let, co nás napadli ruští bratři psát nechci. My starší a pokročilí to moc dobře víme, mladé generaci 21. srpen už nic neříká i když někteří nějakou povědomost o okupaci mají. Navíc dneska tohle téma vyskakuje téměř odevšad, bojím se otevřít lednici. 

Já chci zavzpomínat tak trochu s humorem. Bylo mi patnáct a byla jsem na chatě u babičky s dědou. Ráno mě děda probudil, přestože jsem měla takovou výsadu, že vstanu až se probudím sama. S takovým divným hlasem povídá: Vstávej, jsou tady Rusáci. Koukala jsem jako tele a první, co mně napadlo bylo, že přijela Irina z Ruska. Bylo mi to teda divné, protože byla až z Archangelské oblasti a že by mě našla na chatě za Prahou? Ale moje zkušenost z předcházejících prázdnin byla taková, že když někdo něco chce, dokáže až nemožné. 

Tou předcházející zkušeností byla totiž další moje korespondenční kamarádka Marienka z Košic. Ta se u nás na chatě také objevila zcela nečekaně a celá naše rodina nevěřila vlastním očím. Marience bylo také 15 let, psaly jsme si a věděla jsem o ní, že miluje Karla Gotta. O tom, že by přijela do Prahy nepadlo nikdy ani slůvko. Najednou stála před brankou naší chaty. Přijela na mojí adresu do Prahy, tam nikdo, protože jsme na chatě byli všichni včetně rodičů. Ona se adresu našeho pobytu dozvěděla od paní domácí, sama si zjistila z kterého autobusového nádraží musí jet, kde vystoupit a hledání naší chaty také tak jednoduché nebylo. Naše domácí měla jen tu adresu, sama nevěděla, kam  vlastně jezdíme, nikdy u nás nebyla, to jen na  okraj. Před Marijenkou jsme museli všichni smeknout, já bych to určitě nedala. Proto jsem si ty Rusáky nejdříve spojila s košickou Marienkou a chtěla jsem vítat Irinu. Škoda, Irina to nebyla.